Krvavé divadlo - pověst bubenského panství



      Jako zdobná stužka se západem české země vine řeka Mže, spěchajíc od hranic ku královské Plzni. Není hned tak krásnější řeky nade Mži, v jejích vodách shlíží se úrodná pole a zelené lučiny, zase zmlkle plynou vlnky hlubokým údolím strmých strání, pokrytých hlubokými lesy nad než na mnohých místech do výše ční hradní rozvaliny či věže měst.


      Někdy až nepřístupné ostrohy skal s obrovskými balvany, jako by tě přesvědčovaly o síle a nepřemožitelnosti, jinde zas zbytky a ruiny jsou hradů a tvrzí, co připomínají ti křehkost a pomíjivost všeho, co stvořeno rukama smrtelného člověka. Jaká to protiva proti věčné krásné přírodě, dílu to božímu. A přece i tyto mrtvé a mlčící sutiny dovedou mluviti a vyprávěti. Když za vlahé noci zmlká zpěv rozverného ptactva, když hlavičky květů ve spánku tiše oddychují, když za noci sova jako strážce neslyšně létá mezi korunami stromů, když měsíček vysoko na nebi hlídá matičku zemi - tu oživují staré síně našich hradů, živote plní se nádvoří a stíny dávno zemřelých obyvatel scházejí se na besedu, nebo aby dokončily to co dříve vykonati nemohly, anebo aby po rozsudku nejvýš spravedlivého Osudu pykaly za dávné hříchy. nedlouhý je rej těchto záhrobních bytostí. Brzy zase mizí do studených a těsných hrobních kobek. Leč i člověku podaří se někdy nahlédnouti do tajů těchto chvilek. A někdy taková podívaná není právě veselá a příjemná. Pověst tato doložena je i z historických pramenů o životech hradních pánů, kterých se na Bubnu v 16 století vystřídalo mnoho, neb byl hrad pustý, když Chlumčanští jej opustili. O tom často vyprávěla nám stařičká babička, bývalá mlynářka a majitelka přívozu přes Mži, dole pod hradem. Dnes už je dávno na Pravdě Boží, ale vyprávění její žije dosud v tradicích lidu z vesnic okolních, bývalých poddaných, než často i v kronikách můžeme se dočíst.


       Hradní mlýn vesele si klapal a celkem se poddaným žilo dobře,mělťsi dobrých pánů. Jakýs krajánek putoval právě od vesnice k vesnici, od mlýna k mlýnu, všude sebou přinášeje veselí a šprým, bez něhož snad by naši staročeští krajánci nebyli ani živí. Krajánek byl nejpodařenější z té krajánkovské chasy. Říkalo se o něm, že se nejen nebojí vodníků a čertů, nýbrž dovede prý je i v kartách obehráti tak, že raději se mu vyhnou na hodinu cesty. A však kdo by věřil lidským řečem - - -


      Tak se tedy náš milý krajánek zase vydal na vandr. Tu pobyl den, onde týden, jinde sotva přes noc, podle toho, jak rozšafný byl ten který pan otec, jak veselá byla mlýnská chasa a hlavně podle toho, jak uměla panímáma vařiti. Ještě včera byl ve stříbrském mlýně, kde se zdržel jak se patří a dnes se vydal po proudu toku Mže, míře někam na plzeňsko. Odpoledne procházel Jeznou na Plešnice, doufaje že se namane práce nebo poradí vesničané, kdes potřebovali by na mlýně ruce k dobru.Ale chyba lávky !! Večer však nastal dříve, než se milý krajánek nadál a nohy už taky volaly po odpočinku. Pozeptal se tedy na nejkratší cestu do mlýna pod Bubnem. Chtěl až tam dojít, přec je to jen kousek cesty, i když na druhém břehu, ale černé mraky na obzoru mu radily, aby se schoval kamkoliv, nechce-li okusiti mokré lázně. A to právě krajánek nechtěl. Když tak rozvažuje, kde by byl nejvhodnější úkryt, objeví se náhle před ním pobořený hrad. Byl jím Buben.


       Krajánek byl rád, že bude míti nad hlavou alespoň střechu rozpadávající ho se hradu. Nic se nelekal, že se bude o přístřešek děliti s černými havrany a vranami, že ukolébavku mu snad zahouká sova, že bude spáti ve společnosti různé havěti. To vše krajánkovi - starému tuláku pranic nevadilo. Prolomenou branou vlezl do hradu a usadil se ve věži hned za branou. Dříve než ulehl, vyndal z rance kus černého chleba a k tomu notný řízek slaniny, utišiv tak neodbytné volání žaludku. Potom zavázav opět ranec, položil jej pod hlavu a chudé lože vystlal suchou travou, pro kterou došel si na nádvoří a mezi rozvaliny zdí. Pak se labužnicky natáhl na přírodní to lože a oddal se vzpomínkám, jak dělával každého večera. Snášející se spánek mu však nepopřál dlouhé radosti ze vzpomínání. Za chvíli klidné oddychování svědčilo, že náš počestný krajánek dovede býti spokojen i s ložem nejchudším. A spal opravdu spokojeně. Ani nevěděl jak dlouho.


       Náhle však prudce vyskočil z lože, neboť se mu zdálo, že slyší množství hlasů. Promnul si rozespalé oči a zpozoroval, že se nemýlil. Hlasy k němu doléhaly zvenčí. "To budou asi cikání, co přišli sem v noci" pomyslil si krajánek a popošel k otvoru ve zdi, kterým přehlédl notný kus nádvoří, aby si návštěvu prohlédl. Sotva však prohlédl, strnul úžasem.



      Na nádvoří v půlkruhu seděla společnost podivných lidí, oblečených ve staré středověké kroje. Uprostřed skupiny stály dvě hrubě otesané klády, sbité v kříž podoby X a na něm za ruce i nohy přivázán byl muž, oděný v cáry roztrhaného oděvu. Opodál kříže opřen on o široký meč stál kat, zahalený v rudý plášť a s rudou kápí na hlavě. Krajánek stál ve skrýši jak studená socha. Ani téměř nedýchal. očekával co se na prostranství bude dít. A dočkal se brzy.


      Z půlkruhu podivných bytostí povstal stařec, jehož hlavu zahaloval dlouhý bílý vous i vlas. Několika kroky pokročil ke kříži s odsouzencem. Když utichly mumlavé hlasy přítomných a jen tichý a zlověstný hlas a víření bubnů a kotlů teskně nesl se okolím, stařec promluvil: Hrabě Jane Újezdský, je opět výroční den tvé hanebné zrady. ti poslední hudbou při rozsudku nad tebou a tvým činem. Jak v knihách Osudu jest psáno v tento den každého desátého roku trpěti budeš za svůj čin a my, oběti tvé práce, budeme ti soudci. Dokud potomek některého rodu zde přítomných urozených a statečných pánů a rytířů nepřijde ve výroční den v tato smutná místa a nepřinese ti odpuštění, budeš souzen námi. Trest to krutý, ale spravedlivý. Hleď hrabě, jsme tu všichni, jež jsi svou zradou připravil o životy i statky. Slyš nyní náš rozsudek, na němž se shodli zde přítomní urození a rytíři. Dvacet kusů masa ti vyřeže kat na různých místech tvého těla a postupně pohodí psům! Tak zní náš dnešní ortel a takový budiž pro tentokrát tvůj trest, proradný zrádče..- kate , vykonej rozkaz..!!

      Odsouzený nevyřkl ani hlásku, jen se posupně porozhlédl po svých soudcích. V tom již k němu přiskočil kat a jediným řezem svého širokého meče vyrval mu kus masa z ramene. Hrabě Jan jen bolestně zasténal. Kat vzal maso, z nehoř prýštily potůčky krve a odhodil je směrem k bráně, kde se na naň s příšerným vytím vrhla smečka divokých psů . Hrůzyplné bylo toto divadlo, jež se odehrávalo na nádvoří a jehož byl krajánek svědkem. Zvláštní náladu a barvu dodával podívané fialový přísvit měsíčního světla, jehož úzké paprsky prolínaly zčernalými korunami lesních velikánů. Krajánek byl hrůzou všecek strnulý, ale bál se vykřiknouti, aby snad i jemu nestalo se neštěstí. Znovu kat přistoupiv k odsouzenému a vyrval mu další kus masa a opět jej pohodil smečce. Tentokráte již hrabě vzkřikl hlasitěji. A to byl teprve začátek jeho trápení..!!


      Když rudý kat po třetí vykonal svou práci a nešťastníkovi vyřízl srdce z těla, vykřikl tento tak bolestně, že i okolní stromy se zachvěly jakoby hrůzou. Toho již nemohl krajánek snésti. Všeho ve věži zanechav, vyskočil z úkrytu jako divý a sotva dechu popadaje utíkal pryč z hradu od krvavého divadla. Dlouho za sebou ještě slyšel štěkot a vytí psů i odsouzencovo sténání.. Kudy a jak dlouho utíkal, to krajánek nevěděl, ale než přebrodil řeku a dostal se k prvním lidským obydlím, zdálo se mu věčností. Jako šílený bušil na vrata a když mu otevřeli, vyprávěl jim svoji příhodu. Zatím, než se krajánek trochu uklidnil po skončení vyprávění, nastalo růžové jitro. Potom se dověděl, kde vlastně je. Byl u převozníků ve mlejně, sotva pár kroků od hradu, jen na druhém břehu řeky. Všichni se jeho vyprávění podivili, jen stará babička řekla: Snad má Krajánek pravdu. I moje máma mi vyprávěla, že nebožtík tatík sám byl jednou svědkem něčeho podobného…" Mladý převozník pak přinesl krajánkovi z věže zapomenutý ranec a krajánek nepřijav vlídného pozvání, aby zůstal aspoň na oběd, vydal se v opačnou stranu než hrad stojí, směrem ku Plzni. Ve stranu, kde hrad leží se nepodíval dokud nepřešel několik kopců a plzeňská kotlina mu nedala zapomenouti.Od té doby se Bubnu vyhýbal na sto honů a ani mlýn pod hradem již nikdy nenavštívil….



      A ostatně pověsti o Bubnu vyprávějí, že v dáno zasypaných sklepeních je pohřben bývalý pán hradní, rytíř to loupeživý, a každých deset let vždy v měsíci červenci, bývá nad ním soud těch, které zradil, poté zavraždil a statky jejich si vzal. I mnoho pozdějších zápisů lze v zdejších kronikách dopátrati, když kraj se více osídlil. Krvavé skvrny na zdech hradních se čas od času objevuji a nelze je ničím odstranit ani vápnem zabílit. Vždy znovu vyjdou na povrch. Snad tato místa ukazují kam kat házel maso odsouzence. Jindy zas návštěvníkům zjevuje se na nádvoří onen kříž z hrubě opracovaných trámů a hradem rozléhá se sténání. Někdy i kat v rudé kápi postrašil návštěvníky.




WEBMASTER - O.S.Excalibur - http://www.plzenskyexcalibur.cz