O pasáčku Hanzlovi


pověst bubenského panství



      " Roku 1534 v nedílu s bratry držel hrad Buben Jiří Chlumčanský z Přestavlk. Blízké tvrzi úlické vládl zeman Šebastián Úlický z Plešnic. "


      Pastviny pod Jeznou mívaly trávu šťavnatou a svěží. Vodili tam stáda chlumčanští i úličtí, buďsi měli urození spory, jaké chtěli. Jeřabiny zrudly tušením podzimu, olejnatě voněl vratič. Ovčí hřbety odrážely ztěžklá oblaka - do druhé, letní stříže zbývalo pár dní. Lidi a zvířata mámil teplý větřík do blažené ospalosti.


      Kateřina, slouhova dcera, donesla ječné placky a tvarožnou homolku na oběd; podělil se o ně Hanzl, ovčák pána z Přestavlk, i Matěj Bartošův, mládeneček - pásl pro úlického vladyku. Sousto placky se dostalo Černýši, beranu Hanzalova stáda,co přišel na zavolání, a loudil. Hanzl rozuměl řemeslu, uměl léčit, roupy i neduh " nádské kosti "vyhojil. A z poctiva, nikdy by neškubal vlnu, ani neodsával skopci z boku tuk, nečachroval s ovcemi, a nešidil by s kůží.


      Kus jídla musilo zbýt střapatému Brukovi... Psí plebejec s křivýma ušima uměl obracet stádo lépe, než zkušený pastucha, ovce jej poslouchaly, a nepustil k nim nikoho, ani člověka, ani vlka. V noci hřál Hanzla huňatým kožichem.Ovčák pískal na flétničku, Bruk kňučel do nápěvu. Smála se Kateřina, a Matěj se kutálel travou, škytaje smíchem. Pozdní kopretiny mu vázly mezi palci bosých nohou.

      Bruk už nezpíval : zježil srst a rozštěkal se. Ovce zabečely, cupitavě se přesunuly pastvinou. " To jede náš pán " špitl Matěj. " Aby ho motolice snědly... " Hanzl vyskočil, uchytiv psa za obojek.


      Pan Úlický s Plešnic přijížděl na tmavém hnědáku, k myslivosti vystrojen, černý mantlík vlál jako dravčí křídla. Honící pes pádil podle koně, vladykova předloktí se držel cvičený jestřáb, s karkulkou zdobenou třepením. Lovčí ho ztratili kdesi v dubině.


      Pan Úlický se vřítil přímo do ovcí chlumčanského pána. Hanzl vykřikl, Bruk se zmítal a chroptěl vzteklým štěkotem. Ovčí stádo se v nářku tříštilo po zelených svazích. Honící pes napjal hřbet, vyrazil, vyjekla ovce, kopýtka vylétla do vzduchu. Pes běžel dál, ovci vlekl v tlamě. Pán nešetřil hlučnou chválou.


      Hanzl zajekl. " Lotr nectný ..." A nahlas: " To jsou ovce našeho chlumčanského pána, milosti, vraťte mi ji, nebo se potkám s baňkama ! "


       Pán jen pobodl koně. Hanzl by bohu přísahal - Bruka nepustil, sám se uškubnul... Honící pes zaječel, poražen výpadem. Psí těla a zběsilý řev se proplétaly v jediné změti, šmouhy srsti a záblesky tesáků. Pán i ovčák ztichl: ohař mohutností přebil Hanzalova střapatce. Ulovená ovce se belhavě postavila na nohy, klopýtala do bezpečí.


      Jekot rvačky přešel ve skojíkání. Z chumlu se vykutálel honící pes, porvané uši, prokousané tlapy, krev na hrdle. Bruk stál zpevna na všech čtyřech, třeba zle pocuchaný, oči mu zářily, a smál se, jazyk přehozený z tlamy. Podle psí hlavy ty ovce patřily jemu, a Hanzalovi, jeho pánu - a nikdo je nebude krást.


      Úlickému vladykovi opadl úsměv. trhl paží, jestřáb zatřepetal perutěmi a snesl se do trávy. " Ty sakremente, hojná kůže, ten tvůj rarach šmiťhavý mi zkazil ohaře! Hrom ho zabij ! "


      Tasil zbraň a rozejel se na Bruka. Pes nečekal. Vyskočil se staženým chvostem, vystřeli za Hanzlem, zadní nohy mu předbíhaly ty přední. Pán za ním, sekaje po něm jezdeckým mečem. Úlek zaklel Matěje i Kateřinu solné sloupy. Hanzl se mu odvážil zastoupit cestu... Křikl na dívku : " Chytni Bruka a nepouštěj ho, dušičko, nepouštěj ! "


      " Vzácný pane, slitujte se, je to jen hovado rozumu prázdné, kdo by mi pomáhal ovce pást, pro matičku Boží prosím, však nás nechte s pokojem ! " Hovado tupé tisklo uši k hlavě, blýskalo očima a vrčelo na pána zpoza ovčákových nohavic.


      " Zasloužíš taky nějakou přitlouct, šelmo chlapovská, " rozkřikl se pán z Plešnic, a ťal po Hanzlovi. Ovčák ledva uskočil.


      " Na Kristovu krev vzpomeňte, na milost Boží, " zaječel Hanzl, couvl a přepadl do trávy. " Patřím pánu z Chlumčan, urozený pane ! "


      " Ty vopšitko, starhrome, budeš se protivit ! "zařval pán, celý zrudlý. Bodl, ovčák se překulil.... ostří shladilo zelená stébla. Kůň ržál, tančící kopyta těsně míjela Hanzlovy nohy. Ovčák se dal na útěk, čtvernožky pro svou hůl, a zpříma." Svatý Martine, Svatý Linharte, patroni přemilí, přispějte mi ! " Pelášil, zakopávaje o drny.


       Pán seskočil z hnědáka, aby mu nezapadl do krtčí díry a nezlomil nohu, a hnal se Hanzlem. A dostihnuv jej, rozmáchl se mečem. Ovčák zachytil úder pasteveckou holí, druhý a další .... Kdyby v té chabé obraně vladyku zranil, či sám zaútočil, co řekne soud ... ?


      " Sekyru mi podej vosle ! " hulákal na Matěje pán z Úlice.


      Mládeneček, bílý jak kopretiny, třaslavě šmátral v porostu. Ten nástroj, vždy užitečný, tam kdesi ležel .... Nemohl a nechtěl ho najít.


      Nahoře na cestě zahrčela kola. " Spomozte lidi dobří, nedejte ovčáka zamordovat ! " zaúpěla Kateřina. Kroky se blížily - zaváhaly.


      Pán byl bez sebe vztekem, ovčák zoufalstvím. Smrt mu tiskla hrdlo. Na snítkách bedrníku se zatřpytily rudější kvítky... Bruk vyl, až trhalo srdce. Ovčák divoce odrazil pánův meč, zahodil hůl. Pádil zbytkem sil, letěl, dupot škorní za sebou ... Půda porostlá ostřicí se mu pod nohama houpala, prohýbala, povolovala ... Od chodidla se vymrštil hnědý skokan a zmizel mezi prvními rákosinami.


      Hanzl shodil křápy a vrazil do mokřiny. Brodil se hloub, bažina čvachtavě mlaskala a bublala bahenním pachem.Třaslavý povrch močálu sahal Hanzlovi k hrudi, dál už se ale nepropadal. Požerou ho komáři a pijavice .. lepší, než ten urozený lotr s vepřím srdcem: bodejť by mřel, čert aby ho škubal !


      Pán z Úlice trčel na břehu - mrzutý čáp, číhající na žabku ; komáři chutě štípali zpocenou kůži. Ovčák nevypadal, že by lezl z mokřadla pro ránu mečem ... Pan Šebastián narazil na suk. hodil poslední nadávkou, vrátil se ke koni, škorně olepené bahnem. Oj před Bohem, cítil on ostudu ... A bylo jí, že přetekla i do kronik......


      Leč kdo domývalť by se, že tím skončeno vyprávění jest, v nepravou cestu vydati se jal. Sic Hanzlově dále osudu strastně se nevedlo, neb za odvahu svou byl k radosti pána Jiříka Chlumčanského odměněn po zásluze, ač pokladů žádných se mu nedostalo. Spojeně dožil na bubenském to panství pod vládou Chlumčanského rodu.


       A však vzpomínkou touto ubíral se do konce života svého. Snad nesmířlivost s událostí touto, i přec, že křivdy se mu dělo způsobila, že podle zápisů četných v kronikách zdejších, i z pověstí lidu místního zvíme, že za nocí letních, před druhým střihem vlny ovčí, za úplňkového času objevuje se duch Hanzlův i s věrným to druhem, Brukem, po boku jeho. Procházeti se je videti jest je na lukách místních, nivách říčky Mže, ač dnes na mnohých lesní porost a houští neproniknutelné vzrůstá. Ač úplněk vždy není a ke střihu vlny ovčí daleko jest, přec z mnohých úst slyšeti vyprávění, že podivné věci dějí se v místech těchto. Ač poblíž ovce neb jiného zvířectva dnes již nechovají a mnohde člověk lesem prodírati se musí, slyšeti je možno, zcela zřetelně i v denní čas cinkot zvonců ovčích, bekot jejich, neb pláč rdoušeného jehněte a zuřivý štěkot psův neb aspoň dusot kopyt koňských, ač jezdec nikdy nedojede.


      Z dobou pozdí pozapomněl lid a mnohé příčiny života všedního zaplašili vzpomínky i paměť starousedlíků na událost tuto. Však krajem tímto, kdo křivdu podobnou páchati by na zdejších chtěl, bez úhony projeti nemožno. Duch Hanzlův za Brukova přispění na pomoc, komu křivda se děje, přispěchati ráčí a za hlomozu velikého a štěkotu psího až uši zaléhají na pomoc jiného člověka živoucího přivolá. A tak kroniky dnešní i zvláštní příhody v sobě zapsány mají, že příkladem kdo loupiti chtěl na dvorech cizích dál než dva kroky za vrata se nedostal. Strachem strnulé lapky,uši silou si zacpávajíce, tak mnohdy okolními četnictvo zavolané je našlo. Lid pak vyprávěl, že divoký štěkot vzbudil je ze spánku však z nepoctivých lapků hrůzou pak již slovo nevzešlo......



WEBMASTER - O.S.Excalibur - http://www.plzenskyexcalibur.cz