Poklady na Bubnu



       Na loukách a nivách rozkládající se na obou březích říčky Mže pásaly ode dávna svá stáda nejrůznějšího zvířectva mnozí čeledínové i synové zemanů z okolních vesnic Plevného Újezda ( tzv. Plevníku - dnes již zaniklé vsi) Jezné, Dolan, Hracholusek, Ulic i Plešnic nebo Újezda nade Mží….Nejlepší travina však zůstávala nejdéle i přes pokročilou roční dobu na loukách pod rozvalinami hradu Buben. A tak se mnohdy stávalo, že se mezi těmito pasáčky a hlídači stád svých stávali dobří a nerozluční přátelé, nad bratra mnohdy účinnější. A tak se jednoho dne stalo…..


       Jednoho dne se jako obyčejně na pastvě sešli tři přátele. Byla jim dlouhá chvíle, nechtělo se jim stále sledovati pasoucí se zvířata v bujné trávě. Jeden z nich, ramenaté to chlapisko, jménem Hanuš, jemuž přezdívali holba, neb ret i hrdlo své rád smočil ve zlatavém moku a pravdu rád hledal až u dna, houknul na zbývající dva: "Hoši pojďme na Buben".


      Václav, ten druhý, však tímto nebyl nijak nadšena tak ho odbyl: "Ale dej mi svatý pokoj s hradem. Již kolikráte jsme tam byli a nespatřili ničehož zvláštního a nebude tam ani dnes nic. Nevíš-li jiného, s tím se tedy schovej." "E, jen pojďte" vybídl opět holba "snad tam přece něco nového uhlídáme, včera večer se mi právě zdálo, že jsem se někde dobýval na poklad veliký a kozel neví co se státi může. Vždyť je Vám známo, že toho babky na vsi mají plné huby. I mě toho, když jsem byl malý nahučely plné uši o pokladech ve sklepeních. I kdybychom ničehož nenašli, aspoň se projdeme, co tady." Ale co. I ostatní nechali svá stáda svému osudu a společně se vydali do vrchu k hradu.


       Jako obvykle už prohlédli všecka jim známá místa: propadlé sály, zbytky sklepení a věží, i sesypané brány, ale po pokladech, o kterých se snilo Hanušovi, ani památky. Nebo aspoň po nějakých jiných zasypaných dveřích či tajných chodbách. Hoši pak počali holbu s jeho snem škádliti a honili se po rozvalinách, dováděli a smáli se, až se to rozléhalo do daleka. Nejmladší z těch tří, Vojtěch, připomenul že jest již čas podívat se ke stádům. Sebrali se tedy a šli. Když přicházeli k malému pahorku na cestě přes hradní parkán, kudy chodilo se na hrad rozvalenou zdí, strčil Václav Holbu pozadu a řka: "Jdi pro kvasnice!" Holba hned potom sjel po zádech z pahorku až ke zdi. Kamení jež svým pádem strhl, hrnulo se za ním. Hanuš zaklel, až se hrad otřásl a hnal se po Václavovi. Ten by jich za svůj žert asi pár nabral, kdyby byl Vojta najednou nezvolal: " Hoši hlehle! tu je díra do země!". Holba se hnedka obrátil a šel se podívat na otvor, který se byl objevil tím, že několik plochých kamenů, kterými byla díra zavalena, se smeklo jeho pádem.


      "Nu vidíte," divil se náhle udobřený Holba, "to je dost, že jsem se do té díry nevtrousil, když jsem přes ní jel. Zdá se býti hluboká, byl bych se šeredně pošramotil, kdybych tam byl slétl!" "Hmm, máš pravdu Hanuši!" přisvědčil moudře Václav, jenž se zatím u otvoru položil pohodlně na břicho, opřel dlaně o bradu a díval se dolů. "Co tam asi je?" rozumoval "jak pak abychom se tam dolů podívali, co říkáte, hoši??" "I ty buchto nedopečená" vysmíval se mu Holba, "což myslíš, že máme křídla, abychom tam jen slétli?" "Však tys beztoho dost vhodný netopýr, leť tedy napřed!" odsekl mu Václav. "A abys věděl, já se tam podívám!" pravil urputně Holba. "Vojto přines provazy od našich koní, však oni neujdou z pastvy. Ale dřív dojeď domů pro louče a křesivo, abych si měl čím v té díře posvítit!" Vojta uposlechl a za chvíli byl zpět s několika svázanými provazy, otýpkou loučí a křesivem. Hanuš uřízl opodál suchou jedličku, zapálil ji a hodil do té díry, aby se přesvědčil, neudusí-li se tam. Pak si přivázal na konec provazu kus dřeva, aby se měl zač zachytit, zapálil si louč a napomenul hochy, aby jej opatrně spouštěli, až pak zatřese provazem, aby ho vytáhli. Hoši se chopili provazu, Holba pak obkročiv si dřevo uvázané na provaze, vlezl do otvoru a kamarádi jej pomalu spouštěli, až necítili žádné tíže. Ještě že se Hanuš dostal ke dnu, provazu již bylo namále. Nyní dávali hoši nahoře pilně pozor na provaz, neb myslili, že se Holba vrátí, co by šňup, ale chyba lávky! Po dobré půl hodiny bylo jim se dívati upřeně k otvoru do hlubiny, než Vojtěch vzkřikl: "Táhni, Václave, provaz se hýbe!"



       Vší silou táhli, pak až se Hanuš objevil nahoře. Honem se ho tázali, co tam tak dlouho kutil. Holba si jen poklepal na kapsy u kazajky,až to hlasitě zacinkalo a vytáhnuv hrst stříbrňáků, povídá: Tohle jsem si milí hoši, odtamtud přinesl! To se díváte viďte! Ale abyste věděli, že nejsem lakomec, tu máte to smetí a rozdělte se o to!" Přitom vysypal jim na zem obsah svých kapes - samé krásné stříbrňáky. Oba hoši otevřeli oči a ústa dokořán, neb tolik peněz pohromadě jak živi byli neviděli.



       "Nu nestůjte jako sloupové" oboří se na ně Holba, "já tam jdu ještě jednou a naberu si peněz desetkrát tolik, co nyní!" "Ale dříve nám pověz, cos tam dole viděl a kdes ty peníze sebral?" dotíral Václav. "Vida, straku zvědavou" směje se Holba, "z něho by snad nevyšlo ani slova, kdyby zažil něco podobného jako já, ale aby se ti snad ze samé zvědavosti něco nepřihodilo, povím ti to v krátkosti, ač bych již byl raději zase dole.--- Když jsem se dostal na dno díry a trochu se porozhlédl, viděl jsem při záři louče několik průchodů. Pustil jsem se tedy jedním z nich nazdařbůh, až jsem se dostal k jakýmsi zrezivělým železným dveřím. Ty byly zavřeny a klíč také nebyl v zámku. Co teď? myslím si, opru se jedním ramenem hezky o milé dveře - hoši znáte mne, že mám kousek síly - ale ono nic! To mne dopálilo. Opřel jsem se ve zlosti znova tak, až mi levá šle praskla. Tu dvéře náhle povolily - a já jsem vám, hoši, přemetl přes práh tak nehorázný kotrmelec, že se mi hodnou chvíli v očích jiskřilo. Ale to nic!. Vstanu, rozkřesán a zapálím si znovu louč, která mi při tom kotrmelci zhasla a beru se dále. Přišel jsem ke druhým dveřím, ty byly jen přivřeny. Kopnu do nich - ono tam světlo jako ve dne! Vprostřed sklepa plápolal ze země modravý plamen a ozařoval celou tu vysokou klenutou místnost.


       Po stěnách visely krásné zbraně, stříbrná a zlatá brnění a helmice - jen se všecko svítilo! To bývala as nádhera! Myslím si a rozhlížím se dále. V jednom koutě stála železem kovaná truhla, na ní seděl kohout a svítil na mne očima jako žhavými uhlíky. U samé truhly stálo veliké koryto, naplněné samými zlatými penězi a dále od truhly koryto, opět plné stříbrných peněz. Co by ti, hochu škodilo - myslím si - kdyby sis trochu těch stříbrňáčků vstrčil do kapes? Pomalounku se blížím ke korytu naplněnému stříbrem a již se k němu shýbám, ale tu si mne vám tem milý kohout lidským hlasem okřikne: "BER, ale ber mírně, a truhly se nedotýkej!" Zdvihnu hlavu, podívám se naň hezky zostra - hned jsem si myslil, že to bude nějaké kvítko z pekelné zahrádky - a ptám se smíchem: "Copak ty brachu, za ptáčka, že umíš tak hezky zpívat?" Ale on se na mne osopí: "Do toho tobě nic není, ale hleď již abys šel pryč!" To však víte, hoši že se tak hned neleknu, neříkám nic shýbnu se opět ke korytu naberu si do kapes těch běloušů jen tak jako na zkoušku, neb jsem myslil, že se mi to promění v plevy, jak přijdu nahoru - a škrábu se zase pomalu chodbou zpět k provazu. Nu a to ostatní už víte. A teď honem, hoši, já tam jdu zas abych si také vzal něco pro sebe!"


      Než se Vojta s Václavem opět chopili provazu, aby spustili Holbu do hlubiny, obešel je několikrát mráz po zádech, po Hanušově vyprávění. Ani nemukali a neměli se ani k tomu, uchopit provazu do svých rukou. Tu se konečně ozval Vojta: "Hanuši, neradil bych ti, abys tam šel opět. Vidíš, máme těch peněz na dlouhý čas všichni dost. Není radno si zahrávati s pekelným pokušitelem!" "Nedělám si jazyk darebnou řečí" odsekne mu Holba, "Víš že neustoupím od toho, co jednou si umíním. Nebuď Babou, chop se s Václavem lana a jako jste mne tam prve spustili, učiňte tak znovu. Dostanete ještě podíl za své namáhání" Hoši už neříkali nic a když si Holba rozsvítil louč, spustili jej do otvoru.


       Našel dole dvéře jako dříve otevřené. V ozářené klenbě bylo vše na svém místě: truhla v koutě a na ní kohout svítil divně očima… Vedle truhly koryta plná peněz… Hanušovi oči zářily takměř jako kohoutovy, když hrabal plnými hrstmi stříbrňáky do kapes, cpal je i za ňadra. Zachtělo se mu také zlaťáků. Přiblížil se tedy k truhle, u které bylo koryto se zlaťáky, bere je plnýma rukama a dává kam může, při tom pohlíží na truhlu a představuje si ji plnou diamantů a kdo ví čeho ještě. Kohout nic - jen divně očima svítí… Holba si již nabral dost a mlčky odchází. Najednou se za ním ozve strašný, do morku kostí se deroucí a klenbou rozléhající se hlas: "Po třetí už nepřicházej!" Holbu, ač byl srdnatý a smělý, obešel přece při tom strašném hlase trochu mráz po zádech, ale ani se neohlédl a šel zpět k provazu. Několikráte s ním trhnul a za chvilku spatřil světlo denní. Hoši byli jako omráčeni, když viděli tolik peněz, jež před ne Hanuš vysypal. V něm však vzbudil pohled na lesknoucí se peníze žádostivost, míti ještě více, vzmohla se v něm chtivost a touha podívati se i do truhly, na které byl ten divný kohout strážcem. Již viděl v duchu, jak se mu každý klaní jako boháči. Zněla mu sice v uších i ta slova "Po třetí nepřicházej", ale nemohl odolati, chtěl ještě více. I vzchopil se a pravil směle: "Hoši, já tam jdu zas, ale již naposledy. Ted si přinesu také poklady z té truhly. Kohouta shodím a cekne-li, dám mu obuškem, že mu zajde chuť mne okřikovati!" Hoši trnuli nad řečí odvážlivou a Václav pravil: "Hanuši radím ti upřímně, nepouštěj se do křížku s mocí pekelnou budeš nešťasten! Tys příliš odvážlivý, aby to s tebou špatně nedopadlo, nechej truhlu na pokoji!" Holba však nedbal Václavovi řeči. " O mně se nestarejte, já se nebojím. Děj se co děj jdu dolů třebaže polovici těch peněz Vám dám"


       Vojta s Václavem tedy uposlechli. Hanuš si uřízl smrkový obušek a brzy potom zmizel v zemi. Nyní dával Václav bedlivý pozor na provaz, neb nemohl potlačiti v sobě jakousi úzkost. Oba hoši mlčeli a čekali na znamení od Hanuše, ale provaz se nehýbal. Najednou ozval se ze země dušený křik. Hoši slyšeli Hanušův hlas a netušíce nic dobrého, počali tahati za škubající se provaz. Vtom však málem na zem padli, když naposledy mocné trhnutí projelo lanem, jako by se bylo přetrhlo. Rychle a snadno vytahovali provaz z hlubiny - lano přetrženo a zbytek byl celý zkrvavený!!... Po uvázaném dřevě ani Hanušovi nebylo ani památky. V tom uslyšeli zdola opět hrozný křik, který podobal se téměř řvaní raněného zvířete. Byl to hlas Hanušův. Hochům hrůzou vlasy na hlavě stály jak hřebíky, každý sebral ve chvatu trochu peněz a utíkali ke koním dolů pod hrad, jako by jim za patami hořela tráva. Za sebou slyšeli jen rachot sypajícího se kamení a dunivé hřmící rány, které vycházeli ze země, zdálo se že celý vrch se boří. Bolestného křiku Hanušova však již slyšeti nebylo. Ustrašení hoši dorazili na koních do vsi jako vítr a vypravovali, co se stalo. Druhého dne ráno bralo se mnoho lidí na hrad, aby viděli, zdali jest pravda, co Václav a Vojtěch o pokladech vyprávěli. Oba hoši šli s nimi, aby si vzali peníze, které tam byli ve strachu zanechali, ale odešli s nepořízenou. Po pahorku na hradním parkánu, otvoru do země a nebo po zanechaných penězích nebylo ani památky! Jediné co zbylo na místě, jako svědek celé této události bylo přetržené a na konci zkrvavené lano. Však po Hanušovi zem se slehla a nikdo víc se již k pokladům ve sklepeních bubenských nedostal.


       Však v kronikách nejstarších vsí i v současnosti existujících, v nejbližším okolí, občas najdou se i zajímavé zvěsti. Sice z let mnohem pozdějších však přesto s touto silně spjatých. Mnoho lidí se pokoušelo nejrůznějšími způsoby dostati a hledati zasypané poklady z Bubnu, však nikomu se to již nepodařilo. Mnoho hledačů vystrašeno bylo náhle se zjevujícím silně zkrvaveným provazem……




WEBMASTER - O.S.Excalibur - http://www.plzenskyexcalibur.cz