Stavebně historický vývoj



       Na západ od Plzně, asi dva kilometry pod hrází Hracholuské přehrady, se zprava vlévá do řeky Mže potok, přitékající sem od vsi Plešnic. Nedaleko před svým ústím mění potok náhle směr a obtéká skalnatý ostroh, konec táhlého hřbetu, běžícího podél říční nivy. Z potoční strany je bok ostrožny převážně tvořen břidličnatou, téměř kolmou a asi 20 metrů vysokou skalou, na druhou stranu klesá ostrožna k louce lemující řeku prudkým svahem. Ostroh je s hřbetem spojen pouze úzkým bradlem, za nímž se trochu rozšiřuje. Toto od přírody obtížně přístupné místo bylo kdysi vybráno pro postavení pevného hradu. Bradlo bylo od hřbetu odděleno hlubokým, ve skále vylámaným příkopem. který nebyl obzvláště široký, zato eho stěny spadaly kolmo dolů. Takto vymezená plocha staveniště byla srovnána, pouze v jihozápadní části byla ponechána z potočního údolí vystupující skála. Vznikl tak podlouhlý a poměrně úzký prostor (délka okolo 100 metrů, největší šířka i s parkánem 35 m), na němž byl pak vystavěn nedobytný hrad. Dodnes z něj zbyly výrazné zříceniny.


       Vystoupíte-li na trati Plzeň - Cheb ve stanici Plešnice, dojdete na svažitou plešnickou náves a pod ní odbočíte vlevo k železničnímu viaduktu, kudy protéká již zmíněný potok. Viaduktem procházející cesta vede ke hradní zřícenině, k níž návštěvník dospěje romantickým údolím asi po čtvthodině chůze.


       Ještě v roce 1838 napsal topograf J. G. Sommer, že o hradu Bubnu není nic známo. Několik let potě základní údaje o hradu sebral a jeho první plánek zhotovil romantický badatel František Alexandr Heber, který zříceninu také zachytil na dvou perokresbách z různých stran. Z jeho kreseb poznáváme, že boky ostrožny byly téměř holé, bez porostu, tak jako ještě na nejstarších dochovaných fotografiích.


       Od těch dob však stráně pod hradem zarostly křovím i vysokými smrky a bylo zjištěno mnoho nových skutečností nejen z dějin hradu, ale i o jeho dispozici a uspořádání jednotlivých hradních staveb. Od dob Heberových však zase některé zbytky zdí, tehdy ještě snad patrné, zmizely.



       Původní přístup do hradu byl od jihovýchodu, po cestě, vedoucí po zmíněném hřbetu, na nějž vstupovala z planiny (dnes pole) prostírající se mezi říčním a potočním údolím. Po planině běžela cesta směrem k Plešnicím. Na konci hřbetu byla komunikace přetnuta již zmíněným příkopem a na protější straně stála první hradní brána, asi nevelký objekt s průjezdem. Základy této stavby byly vysazeny na výběžku skály směrem do příkopu a na její boky z obou stran navazovaly zdi, lemující okraj příkopu. Skrz ní bylo možné, ovšem byl-li přes příkop zrovna položen padací most a dostat se na úzké bradlo, do předhradí.


       Další cestu lemovala po levé ruce kamenná zed‘, uzavírající předhradí na jihozápadní straně. Za ní spadá bok bradla kolmou skalou k potoku a je tu velmi málo místa pro přisazenou malou budovu vrátnice, situovanou sem na některých půdorysných pláncích hradu. Dnes po ní nejsou stopy a zdá se, že tu ani nic stát nemohlo. Zbytky kamenné zdi dnes končí asi 4 m od na počátku zmíněné vystupující skály, na níž by zed‘ měla logicky navazovat. Možná, že do prostoru mezi konec zdi a skálu byla vsazena dřevěná budova, po níž se však nedochovaly žádné stopy.


Rovný prostor předhradí je velmi úzký a stačil jen na cestu, pokračující dále do hradu. Na straně spadající prudkým svahem k řece nejsou patrné žádné stopy opevnění, ačkoli tato strana byla pro nepřítele daleko snáze přístupná. Na starších pláncích hradu jsou tu naznačeny průběhy dvou hradeb. Jedna z nich měla běžet po hraně terénního zlomu od první brány při cestě, druhá pod svahem, od konce zdi lemující příkop. Pod ní je vyrovnaná úzká terasa, spadající potom prudce až k řece. Možná šlo jen o palisádové hradby. Logicky by měly běžet k příčné zdi, patrné dnes jen v náznacích, která vybíhala od parkánové zdi po svahu dolů. F. A. Heber v této zdi zakreslil vstupní otvor a domníval se, že tudy vedla další přístupová cesta od řeky, další badatelé říkají, že se tudy chodilo do příkopu.


       Zmíněná zeď se na Heberově plánku v pravém úhlu lomí a ještě několik metrů pokračuje a přechází do jakéhosi valu, běžícího šikmo svahem dolů. Po této části zdi ani po valu již nejsou v terénu výrazné stopy. Také se nezdá, až na zbytek jakési jámy (přes níž byl pokládán padací most branky ? ) , že by tu byl příkop; spíše šlo o úvoz.


       Proto existenci cesty od řeky na předhradí nelze vyloučit. Celá situace předhradí je však v terénu značně nečitelná, některé zdi již nejsou patrné a jejich průběh je nutné si domýšlet. Terén zde také narušila stezka od řeky, vyhudovaná v první polovině 20. století Klubem československých turistů.


       Stísněné předhradí nedovolovalo, aby v něm byly umístěny hospodářské objekty, které obvykle předhradí jiných hradů obsahovala. Ke hradu, jak uvidíme dále, patřilo popluží, tedy pozemky, zemědělsky využívané. Chlévy pro dobytek, sýpka, seník, stodoly a další objekty nutné pro provoz poplužního dvora byly tedy patrně umístěny někde pod hradem. Mezi hradem a řekou je jen louka v říční nivě a při velké vodě by zde stojícím stavbám hrozilo nebezpečí (na druhém břehu řeky stojí dodnes bývalý hradní mlýn.


       Hradní hospodářství bylo tedy snad umístěno při cestě od brodu k Plešnicím, nedaleko potoka, v mírně svažitém terénu západně pod hradem. Jsou tu dodnes V terénu patrné stopy po lidské činnosti. Situaci komplikuje fakt, že někde tady, u potoka, byla turisty ve třicátých letech postavena chata pro mládež. Bez archeologické sondáže tedy nelze říci, zda jde o zbytky poplužního dvora či o stopy daleko mladší stavební činnosti. Je-li však předpoklad o úmístění hospodářství správný, pak je třeba si uvědomit, že pro utváření krajiny by komunikace mezi dvorem a hradem první bránou byla velmi obtížná a zdlouhavá. Například vůz se zásobami pro hradní kuchyni by musel ze dvora jet téměř až k Plešnicím, kde u dnešního viaduktu vede cesta již mírnější strání potočního údolí na planinu, přes kterou dříve vedla na hřbet a přes padací most na předhradí. V tomto světle se jeví existence Heberem předpokládané cesty od řeky a potoka jako velice výhodná.


       Vraťme se však do hradu. Příchozí, který prošel první bránou do předhradí, se po cestě, tísněné z jedné strany ohradní zdí a z druhé snad palisádou, dostal ke druhé, kulisové bráně, kterou se vstupovalo do parkánu. Z této brány se však již nic nedochovalo. Vybíhaly od ní do stran opět zdi, které vymezovaly dosti široký parkán, obíhající vlastní hrad na třech stranách. Na čtvrté, jihozápadní, nebyl tento obranný koridor zapotřebí, neboť tu terén příkře, někdy až kolmo spadal k potoku. Na straně obrácené k řece a také na severozápadě, odkud byl ke hradu nejsnadnější přístup, byla parkánová zed‘ posílena ještě hlubokým příkopem a valem. Parkánová zedˇ byla zpevněna v místě nejsnadnějšího přístupu od řeky do příkopu vystupující mohutnou čtverhrannou baštou. Bašta byla uzavřena zdi i z prostoru parkánu a její přízemí mohlo být využíváno jako koňská stáj. Nasvědčuje tornu k baště svahem sestupující a křovím zarostlá cesta. Do nejširšího místa parkánu, mezi druhou a třetí bránu, svým ostrým rohem čněla nepravidelně čtverhranná věž, založená na již zmiňované skále zdvíhající se z potočního údolí. Z ní bylo možné kontrolovat obě brány. Z věže se, až na několik řádek zdiva, již nic nedochovalo. Pod věží, tísněna skalou, stoupala cesta od druhé brány k věžovité průjezdní třetí bráně, kterou se již vcházelo na hradní nádvoří. Průjezd této brány byl zaklenutý a na obou stranách opatřený portály s vraty. Tak vznikl prostor pro stráž, vybavený postranními sedátky a krbem, z nějž se v levé zdi průjezdu dochoval také zbytek kouřovodu. Vrata byla z nádvorní strany.uzavírána těžkou závorou, zasouvanou do kapes ve zdi. Věžovitá brána měla více podlaží a dosahovala nejméně takové výšky, jako vysoká severovýchodní ohradní zeď. Ve třetím podlaží bylo prolomeno okno směrem k baště v parkánové zdi.


       Nádvoří, nepravidelně obdélná prostora o průměrných rozměrech 15 x 25 metrů, bylo na jihozápadní straně uzavřeno obvodovou zdí, která nemusela být moc vysoká, neboť tu ostrožna strmě spadá k potoku. K ní bylo přistavěno dnes již zřícené stavení a vedle vstupní brány na přiléhajícím nižším oddělení skály pod věží mohla být hradní kuchyně. Stoupalo se sem z nádvoří prostorem mezi skalou a zalomením obvodové zdi. Protější severovýchodní zed‘ je naopak nejvyšší dochovanou stavbou na hradě. Tato mohutná zed‘ chrání nádvoří ve směru od řeky, tedy v místě, které bylo utvářením terénu nejzranitelnější. Na severozápadě uzavírala nádvoří hlavní reprezentační a obytná stavba hradu - palác.


       Vysoká severovýchodní zed‘ nádvoří se v horní partii ústupkem v síle zdiva zeslabuje a asi uprostřed této subtilnější části je situováno velké okno Tvoří typickou dominantu hradní zříceniny. Ve zdi jsou z nádvoří v několika liniích nad sebou patrné otvory, v nichž byly zasazeny dřevěné krákorce. Na nich spočívala jakási pavlač, která spojovala 2. patro brány s palácem. Stopy po vstupech na pavlač z brány i z paláce jsou ještě patrné. Nad touto pavlačí byl ještě dřevěný krytý ochoz, přístupný patrně z nejvyššího patra věžovité brány. Z ochozu se otvíralo již zmíněné velké okno, odkud byl dobrý výhled do údolí řeky Mže a také na severovýchodní přední obrannou linii. Pavlač zabezpečovala obráncům rychlé spojení mezi palácem, bránou a věží. Vedle brány směrem k předpokládané kuchyni a věži je totiž ve zbytku zdi velký otvor po konzoli, která nesla lávku. Po ni se dalo přejít od věže nad průjezdem do 1. patra brány, vystoupat do vyššího podlaží a odtud přejít na pavlač.


       Při jihozápadní obvodní zdi stávala dnes zřícená budova. Její přízemí bylo zapuštěné pod úroveň nádvoří a sloužilo snad jako komora. Bylo osvětleno šikmým okénkem ústícím z boku do nádvoří. Komora měla jen trámový strop a nad ním bylo k obvodní zdi přistavěno přízemní stavení, kryté pultovou střechou, svažující se od obvodní zdi směrem do nádvoří. Odtud se sem také vstupovalo a ústily sem okenní otvory. Podzemní komora byla přístupná ze zaklenuté chodbičky mezi ní a vlastním palácem, do níž se z nádvoří sestupovalo po schodišti. Z chodbičky do komory vedlo ještě několik schodů. Celé toto stavení, sloužící patrně pro uskladnění zásob, se však zřítilo a materiál z něj vyplnil podzemní prostor, který byl objeven až při konzervačních pracích na hradě, o nichž bude řeč později. Při nich byla někde na hradě nalezena také část hruškovitého klenebního žebra, která naznačuje, že tu existovaly i složitější klenby než ty, které jsou popsány v následujícím odstavci. Mohly být například v bráně nebo ve věži.


       Vlastní palác sestával ze dvou části, oddělených od sebe silnou zdi. Menši část paláce měla opět přízemí zapuštěné pod úroveň terénu. Bylo osvětlené šikmým “sklepním“ okénkem ústícím do parkánu. Sklepení bylo zaklenuto valenou klenbou, která se dochovala dodnes a vcházelo se do něj také z již zmíněné chodbičky. Nad tímto sklepem byla místnost o průměrných rozměrech 7 x 5,5 m, rovněž valeně zaklenutá, ale jak se dochovaných stop po zřícené klenbě zdá, opačně než sklepení. Otvor v obvodní zdi, směřující do potočního údolí, byl dosud interpretován jako velké okno. Mohlo však jít o prevét (záchod), vysunutý na kamenných konzolách z obvodní zdi, jehož pozůstatky jinde na hradě nenalézáme. Pak by tato místnost, asi ložnice pána hradu, musela být osvětlena oknem do nádvoří, směřujícím do úzkého prostoru nad zmíněnou chodbičkou. Vzhledem k rozdílné úrovni podlah obou částí paláce se zdá, že se do této místnosti vcházelo po jakési lávce se schůdky ze sousední výše položené palácové části. Lávka byla umístěna na čelní zdi paláce. I když se horní část čelní zdi paláce v těchto partiích zřítila, jsou ještě v její nižší dochované části po umístění lávky se schůdky patrné stopy.


       Druhá část paláce, nejlépe zachovaná stavba na hradě, zaujímala severní roh nádvoří. V přízemi, v úrovni nádvoří, vidíme velkou prostoru o rozměrech v průměru 10,5 x 7,5 m. Vstupovalo se do ní z nádvoří a do nádvoří se otevírala také tři okna - dvě po stranách vstupu a třetí nad ním. Rozmístění okenních otvorů evokuje myšlenku, že přízemí bylo rozčleněno dřevěnými příčkami na střední chodbu osvětlenou okénkem nad vchodem a na dvě postranní místnosti. Z chodby se vstupovalo do těchto místností a vedlo z ní také schodiště do patra. Přízemí bylo kryto trámovým stropem se stropnicemi, uloženými na středním průvlaku a dvou průvlacích při stěnách, spočívajících na kamenných konzolách. Tento strop tvořil zároveň podlahu velké místnosti v prvním patře, osvětlené dvěma hrotitými okny, široce rozevřenými do nádvoří a dalšími třemi okenními otvory seskupenými do tvaru pyramidy, proraženými v severovýchodní obvodové zdi směrem k řece. Byl to zřejmě “rytířský sál“, reprezentativní prostor, kvůli zateplení vybavený vloženými roubenými stěnami. Prostor pro ně je patrný; pouze okolo oken, kde roubení končilo, vstupuje kamenné zdivo hlouběji do místnosti. Rytířský sál byl přístupný dřevěným schodištěm z přízemí a také z již zmíněné pavlače, od níž byl asi oddělen sklápěcím můstkem. Vycházelo se z něj těž na lávku se schůdky, vedoucí do klenuté místnosti s prevétem v menší části paláce.


       Někteří badatelé se zmiňují na hradním nádvoří o zbytcích studny. Voda byla pro hrad životně důležitá a kdyby tu nebyla, mohlo by to být příčinou vzdání se posádky při déletrvajícím obležení. Ovšem vytesání hluboké studny na skalnatém ostrohu bylo velmi nákladné a takové studny byly tesány jen na hradech královských nebo na hradech nejbohatších feudálů. Na ostatních hradech byla potřeba vody řešena většinou cisternou, nádrží na dešťovou vodu. Podobně tomu bylo zřejmě i na našem hradě, kde existenci cisterny naznačuje na starších plánech hradu zachycená vkleslina v rohu nádvoří, tvořeném vysokou severovýchodní zdí a palácem. Do ní byla chrliči ze střech paláce svedena dešťová voda.



WEBMASTER - O.S.Excalibur - http://www.plzenskyexcalibur.cz